Rozhovor s prezidentem komory záchranářů
Pokud by zdravotničtí záchranáři nemuseli vyrážet k banálním případům, mohli by si škrtnout více než polovinu zásahů. Mnozí lidé si totiž ze záchranky dělají levný taxík. O práci záchranářů vypráví František Majerský, prezident České komory zdravotnických záchranářů.
Záchranáři se dostávají do situací, před kterými máme my ostatní respekt. Vy však nemůžete odvrátit zrak ani obejít místo, kde to nevypadá dobře. Míváte strach, co najdete na místě zásahu?
Nenazval bych to strachem. Většinou máme dopředu hlášeny, k jakému případu jdeme. Během jízdy sanitkou se na to vnitřně nastavíme, řekneme si, co bude každý z nás dělat, jak bude zásah probíhat. Samozřejmě, je tam vnitřní napětí, puls se zrychlí, máme nějaké očekávání. Nejhorší jsou výjezdy k mladým lidem a dětem, zejména dopravní nehody.
Zatímco přijedete na místo neštěstí, obyčejně se zřejmě usilují zraněnému člověku pomoci lidé v jeho okolí. Nestává se, že udělají více škody?
František Majerský
je absolventem Střední zdravotnické školy v Popradu, obor všeobecná sestra. Titul bakalář získal na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře, titul magistr v oboru veřejné zdravotnictví na Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty v Bratislavě. Sedm let pracoval jako letecký záchranář operátor, šestnáct let pracuje jako řidič záchranář. Je instruktorem první pomoci a prezidentem České komory zdravotnických záchranářů.
Na kurzech, které vedu, pravím lidem, že žádná pomoc, kterou poskytnou, není špatná. Nejhorší je, když nám někdo měří čas, za jaký jsme dorazili. Ať nám to trvalo dvanáct nebo patnáct minut. Místo toho, aby poslouchal rady operátora, který s nimi je na lince až do našeho příjezdu a aby ten čas využili na pomoc. Špatná první pomoc neexistuje. Člověku, který přestane dýchat, kterému přestane být srdce, už víc neublížíte. I když zapomenete, že třeba 30krát stisknout hrudník a dvakrát do něj vdechnout, důležité je alespoň to stlačování hrudníku. Tak ho můžete vrátit do života. Průměrný dojezd záchranné služby na Slovensku je dvanáct minut, lidský mozek však odumírá do pěti. Pokud se nic neudělá, srdce sice po našem zásahu naběhne, ale mozek je již odumřelý. Takový člověk zemře v nemocnici nebo skončí v doliečovacie zařízení bez šance na návrat do normálního života.
Ne každý z nás si troufne podat první pomoc.
V situaci, kde je třeba poskytnout první pomoc, se může každý ocitnout během sekundy a měl by vědět, co udělat. Zatím se nám bohužel nepodařilo prosadit zákon, aby se první pomoc stala předmětem v základních školách, ačkoli se o to snažíme.
Nepřekážejí vám při práci, která vyžaduje maximální koncentraci, lidé, kteří se zhŕknu na místo neštěstí jako „diváci“?
